Jenom jednou je člověk nenahraditelný-na svém vlastním pohřbu."

Září 2007

Dráček

30. září 2007 v 16:05 Draci
No, není rozkošný??


Keltské uzly

29. září 2007 v 18:25 Kelti
Obrazek

Pár dalších kelstských uzlů

29. září 2007 v 18:22 Kelti
Přidala jsem pár dalších keltských obrázků.
Jestli se chcete naučit kreslit keltské uzly přidávám adresu: http://www.aon-celtic.com/cknotwork.html

Společenstvo prstenu

16. září 2007 v 15:08 Filmy
... Jeden prsten vládne všem,
Jeden jim všem káže, ,
Jeden všechny přivede,
do temnoty sváže..
Společenstvo Prstenu

Příběh začíná oslavou 116. narozenin hobita Bilba Pytlíka ze Dna pytle. Na jeho oslavu přijíždí i čaroděj Gandalf, Bilbův známý. Ten je znepokojen dosavadní situací, protože v Mordoru, zemi, ve které vládné Temný pán Sauron, se začínají dít věci.
Bilbo vlastní jeden prsten, který kdysi šikovně vzal slizkému stvoření (určitě víte, že se jedná o Gluma) kdesi v horách. Tento prsten činí majitele nesmrtelným, ale hlavně je to Prsten moci.
Bilbo předá Prsten svému synovci Frodovi a vydává se na dlouhou pouť, aby dokončil svůj príběh. Frodo se z Gandalfova podnětu vydává spolu se Samem Křepelkou, Smíškem a Pipinem vydávají na cestu do Roklinky, aby se poradili s Elrondem, Půlelfem.Na cestě je však pronásleduje Černý jezdec, služebník Temného pána, který hledá Prsten. Uniknou mu až do vesnice Hůrka, kde potkávájí tajemného Chodce. Ten se k nim přidává. Při další cestě bojují s devíti Černými jezdci na Větrově. Frodo je zde zraněn, ale protože jsou již blízko Roklinky, přijede jim naproti dcera Elrondova, Arwen a odveze Froda do Roklinky.
Zde se setkávají s Bilbem. Elrond svolává radu, která má určit, kdo ponese Prsten a určit celé Společenstvo. Jsou to tito členové: 4 hobiti - Frodo, který nese Prsten, Samvěd Křepelka, Smělmír Brandorád (Smíšek), Peregrin Bral (Pipin), 2 lidé - Chodec - Aragorn, syn Arathornův, následník trůnu v Gondoru, Boromir, syn posledního správce Gondoru, 1 elf - Legolas, 1 Trpaslík - Gimli, syn Glóinův a čaroděj Gandalf. Společně se vydávají na cestu do Mordoru zničit Prsten moci.
Jejich cesta vede přes Mlžné hory. Nekratší cesta je přes trpasličí doly v Morii a přes můstek v Khazad Dun. U tohoto můstku se střetávájí s balrogem, který s sebou pod probořujícím se můstkem srazí i Gandalfa. Zbytek Společenstva pokračuje dál za svým cílem. Jsou však napadeni tlupou Sarumanových skřetů, který se spolčil se Sauronem. V skutečnosti ho však chce sám porazit a získat Prsten. Při bitvě je zabit Boromir, Smíšek s Pipinem jsou zajati a Frodo se Samem se vydávají na cestu sami. Aragorn, Legolas a Gimli pohřbívají Boromira na vodu v člunu a vydávají se za zajatými hobity...


Drahé kameny

15. září 2007 v 16:24 Kameny
Achát
Celkově posiluje organismus. Pomáhá při odstřaňování neklidu nebo apatie, nemocech očí, dýchacích potížích a skleróze.




Amazonit
Tlumí přebytek energie.




Ametyst
Má silné účinky, přináší zdraví. Pomáhá při bolestech hIavy, migréně, nespavosti, nemocech jater a střev, cukrovce. Omezuje účinky radioaktivního záření, podporuje imunitní systém.


Avanturín
Pomáhá při očních potížích, nemocech kůže a padání vlasů.




Citrin
Starším lidem dodává energii, chrání před negativními účinky záření, pomáhá při depresi, nervozitě a únavě.



Granát
Pomáhá při nemocech srdce, krve a kožních chorobách.





Hematit
Užívá se při bolestech ledvin, neklidném spánku, vředových onemocněních a bolestech kloubů.



Chalcedon
Posiluje organismus, zahání depresi a nervozitu. Pomáhá při padání vlasů.




Jaspis
Chrání před těžkýmí sny, užívá se při zastavení nejrůznějších krvácení a léčbě ženských chorob. Pomáhá při nechutenství.





Karneol
Kámen krve. Zastavuje krvácení a snižuje horečku. Využívá se při cukrovce a střevních poruchách. Mužům dodává energii.




Kristal
Pomáhá při vnitřních, srdečních a nervových nemocech.





Kristal s Rutilem
Léčí astma, bronchitidu a nemoci dýchacích cest.





Lapis lazuli
Pomáhá při nespavosti a stresu. Užívá se při léčbě onemocnění žlučníku, očí a špatném krevním oběhu.





Malachit
Pomáhá při nespavosti a stresu. Užívá se při léčbě onemocnění žlučníku, očí a špatném krevním oběhu.





Obsalan
Posiluje víru ve vlastní schopnosti. Prevence proti infekčním chorobám, pomoc při zažívacích potižích.
Onyx
Zvyšuje odvahu. Pomáhá při vypadávání vlasů a sluchových vadách.

Opál
Pomoc při očních chorobách.




Rodonit

Proti strachu, stresu, neklidu a bolestem hlavy.




Růženín
Kámen dobra, zdraví a lásky, pomáhá při střevních chorobách.




Saradonyx
Zajišťuje štastný život v manželství, léčí melancholii.

Sodalit
dodává odvahu a posiluje imunitní systém.



Sokolí oko
Pomáhá při nemocech plic.


Tygří oko

Posiluje odvahu a sebevědomí. Pomáhá léčit astma, deprese a oční nemoci.


Tyrkys
Odstraňuje nespavost a upravuje tělesné funkce.





Vltavín
Odstraňuje bolesti hlavy a posiluje imunitu organismu.




Záhněda
Odstraňuje nervozitu, posiluje schopnost koncentrace. Pomáhá při sluchových onemocněních.

Yggdrasil

8. září 2007 v 17:33
Je v severské mytologii světový strom, který prorůstá všemi devíti světy. Jedná se o jasan, jehož tři kořeny prorůstají ke třem pramenům (studním):

1. Pramen osudu je v Ásgardu, kde ho hlídají tři dísy Norny, které reprezentují minulost (Urd), současnost (Verdandi) a budoucnost (Skuld).
2. Pramen moudrosti se nachází v Jotunheimu, kde žjí obři z jinovatky. Hlídá ho rádce bohů Mímy.
3. Pramen hlídaný zlým drakem Nidhggem je v Niflheimu, kde vládne bohyně Hel. U něho pramení všechny řeky tekoucí do moře. Nidhögg je také někdy zmiňován jako had nebo červ, který užírá kořeny.

Dísy - sou ochranné bohyně spojované s vegetací, ale také se smrtí, mezi které patří i norny a valkýry. Obecně vzato se jedná o nižší ženské bohyně

Norny - .jsou dísy a mezi nejdůležitější z nich patří tři sudičky: Urd ("Osudová"), Verdandi ("Stávající") a Skuld ("Co musí být"), které zastupují minulost, přítomnost a budoucnost. Jejich úkolem je tkát wyrd (pavučinu osudu). Sedávají u kořenů Yggrasilu. Skuld dále spolu s valkýrami v bitvě vybírá padlé a rozhoduje, jak dopadne boj.

Valkýry - sou podle severské mytologie dízy, které s nornou Skuld vybírají padlé v bitvách. Dle pověstí se jedná o krásné, ale nebezpečné dívky, válečnice Ódina, které jezdí na okřídlených koních. V dobách míru obsluhují a rozptylují padlé válečníky ve Valhalle.

Mími - je vodní bůh patřící k Ásům (bohové). Střeží podzemní pramen moudrosti u kořenů Yggrasilu. Ódin s Mímim vyměnil své pravé oko za napití z pramene, čímž získal nesmírnou moudrost. Původně byl poslán k Vánům, jenže ti se na Mímiho z nějakého důvodu rozhněvali, usekli mu hlavu a poslali ji Ásům zpět. Ódin ji za pomocí čarovných bylin oživil a radil se s ní. Občas je Mími zmiňován jako obr či vodní démon. Jeho studna se totiž nachází pod kořenem Yggdrasilu v Jötunheimu. Proto se Yggdrasilu někdy říká Mímameidr, tedy Mímiho strom.

Ódin - je hlavní bůh severského panteonu. Otec veškerenstva, patron básníků, bojovníků a státníků, bůh smrti, války a magie. Je také bohem extáze, extatického básnění a šamanských kouzel. Dokáže měnit podobu, ovládat mysl nepřátel, věštit a čarovat. Jako všichni Ásové je legendárně praktický. Spolu se svými dvěma bratry patří mezi stvořitele lidí, kterým dal do vínku dech a život. Obětoval se pro lidstvo, aby získal runy, jedno oko vyměnil za moudrost. Bývá popisován jako starší mohutný vysoký jednooký muž. I jemu byly v dávných dobách přinášeny lidské oběti. Mezi jeho rostliny patří jasan, jmelí, dub, laskavec, styrač a jilm.

Mezi jeho atributy patří oštěp Gungnir, který nikdy nemine cíl a má na hrotu runy zaručující právo. Jím vykonal první vraždu, která spustila válku s Vany. Dále to je kouzelný prsten Draupni a osminohý kůň Sleipni. Jeho dnem je středa.

Shromažďuje bojovníky ochotné bojovat s ním při ragnaröku a žít ve Vahalle. To umožňuje buď padnutí v bitvě nebo rituální poranění kopím, tzv. Ódinovo znamení. Jeho trůn Hlidskjalf stojí ve Valaskjalfu, což je jedna ze síní Ásgardu, z něhož je vidět do všech devíti světů. Jako vůdce armády mrtvých válečníků způsobuje noční bouře.

Hel - je severská bohyně podsvětí, dcera Lokiho (boha) a obryně Angrbody, vládkyně Helheimu. K ní přijdou všichni, kdož nezahynou hrdinskou smrtí v boji, tzn. zemřou nemocí nebo stářím. Je napůl bílá a napůl černá, někdy je také popisována jako napůl krásná žena a napůl hnijící mrtvola. Jejími sourozenci jsou vlk Fenri a had Midgardsorm. Při chůzi neustále hledí k zemi. Jejím sídlem je paláci Elvidni ("Utrpení").

Pěkný obrázek

8. září 2007 v 17:32 Obrázky

Severská mytologie- počátek a uspořádání světa

8. září 2007 v 17:29
1. ZROZENÍ OBRŮ
O době před vznikem světa a zrozením lidí se píše ve Vědmině písni:
"V úsvitu věků
jen Ymi vládl,
nebylo moře,
ni mohutných vln,
nebyla země,
ni nahoře nebe,
jen pustá, bez trávy
zela propast."
Původně bylo jen vakuum, prázdnota, z níž vznikl svět. tato nicota se v eddické kosmogonii nazývá Ginnungagap ("zející propast", "propast propasti") a odpovídá řeckému pojmu chaos.
Prázdný prostor měl dva konce. Na severu se nacházel ledový Niflheim (Nebelheim = domov mlhy, "temný svět"), kde vládla mlha, zima a temnota. Ze studny Hvergelmi (Hvergelmir, "kypící kotel") tady vytékalo dvanáct ledových proudů Élivág (Elivagar), z nichž prý vznikl první život. Na jihu se rozprostíral ohnivý Múspellheim (Muspell - germánský výraz pro "zánik světa ohněm"), svět ohně, z něhož vychází světlo a teplo a v němž vládl obr ohně Surt (Surtr, "černý").
Ze spolupůsobení tepla a zimy vznikl svět. Jedovaté kapky jíní z ledových proudů Élivag začaly v žáru Múspellu tát. Tak vznikl organický život - praobr Ymi (Ymir), o němž se zmiňuje výše citovaná třetí sloka ve Vědmině písni. Tento praotec všech obrů (Snorri Sturluson je nazývá obři z jinovatky) měl obrovskou postavu; živil se mlékem prakrávy Audhumly, která vznikla táním prajinovatky. Androgynní Ymi mohl zplodit autogamií potomky. Když se obr napil a poté spal, vyrostli pod jeho levou paží muž a žena. Ymiho noha zplodila s druhou nohou syna. Z těchto potomků pocházejí obři, jejichž svět na východě se nazýval Jötunheim ("svět obrů"). Jejich říše byla oddělena od světa lidí řekami a železným lesem.
2. ZROZENÍ BOHŮ
Podle pojetí, jež uvádí Snorri, jsou obři předky bohů a existovali před nimi; zrození bohů se pak líčí následujícím způsobem:
Protože nebyla tráva, musela prakráva Audhumla, symbol Země živitelky, lízat slané ledové kry. Prvního dne vznikly z ledu vlasy, druhého dne hlava a třetí den bylo dílo hotovo. Vysoký, silný a krásný muž dostal jméno Búri (též Buri, "otec, zploditel"). Zplodil ze sebe sama syna jménem Bör (také Böri), který si vzal Bestlu, dceru obra Böltora (Bölthorn, "trn neštěstí"); spolu měli tři syny: Ódina, Viliho ("vůle") a Véa ("svatyně"). Ódin byl nejvýznamnější, Vili a Vé byli jen jinými formami jeho ducha. Tito tři bohové byli první Ásové. Vyrůstali jako lidé a jako oni přiváděli v manželstvích s bohyněmi na svět své potomky. Tělo a duše u nich byly v dokonalé harmonii a byli nejmocnějším pokolením bohů, kteří sice vládli nebi a zemi, byli však omezeni osudem, který dokonale znaly pouze norny. Zpočátku byli všichni germánští bohové označováni za Ásy. Později se tak jmenovali převážně bohové války a vlády, bohové válečné knížecí družiny, zatímco bohové rolnictva patřili k jiné rodině bohů, k Vanům, u nichž bylo povoleno manželství mezi sourozenci. Ásové žili v Ásgardu ("hrad Ásů"), Vanové bydleli ve Vanaheimu, jehož lokalizace je nejasná.
V Ásgardu se nacházel chrám Gladsheim ("zářivý domov"), podle Snorriho nejkrásnější budova světa, vybavená dvanácti křesly pro bohy. Když si chtěli Ásové vystavět hrad, slíbili obru-staviteli za ženu Freyju, pozdější Ódinovu manželku, postaví-li bohům bez cizí pomoci během zimy hrad. Nápomocen mu směl být pouze kůň Svadilfari ("konající nešťastnou jízdu"). Stavba byla až na hradní bránu téměř hotova, když tu se v lese objevila kobyla, v níž se proměnil lstivý, zlý bůh Loki. Splašil Svadilfara, a ten utekl. Stavitel musel koně hledat a tím ztratil mnoho času, práci již nestihl a nakonec jej bůh Tór zabil svým kladivem.
V chrámu Gladsheimu se nachází také Valhalla ("síň padlých"), Ódinovo sídlo.
"Gladsheim je pátý,
z něhož se pne
do výše Valhalla.
V něm věrný Hropt
každý den volí
muže, již mečem padnou."
V tomto sále, který je vyzdoben oštěpy a štíty a vybaven zlatými sedadly pro bohy i trůnem pro Ódina, se shromažďují všichni hrdinové, kteří našli smrt na bitevním poli. Valkýry, jež ve službách Odinových určují, kdo v boji padne, vedou bojovníky po jejich smrti do Valhally, kde rekové každý večer stolují s Ódinem, jedí maso kance Saehrimniho (Saehrimnir, "mořské zvíře černé jako saze"), aby obnovili své síly, a pijí medovinu, jež je získávána z vemena kozy Heidrún (Heidrun). Ódin, doprovázen dvěma vlky Gerim ("chtivý", tj. angl. greedy) a Frekim ("žravý"), pije víno.
Mrtví, kteří nezemřeli na bitevním poli, nýbrž v důsledku nemoci nebo stářím - s výjimkou utonulých, jež k sobě v síti přitahuje Rán (Ran), žena boha moře Ägiho (Ägir, "moře") - pobývali v Niflhelu ("tmavá Hel"), v říši bohyně Hel. Snorri tuto bohyni popisuje jako napůl černou, napůl bledou, chmurnou a krutou. Kdo jednou vstoupí do její říše, již nikdy ji neopustí. Říše Niflhel však v původní germánské mytologii nebyla místem, kde si hříšníci odpykávali trest, jako tomu bylo v křesťanském pekle. Představy o tom, že tam provinilci chodí po vřesovišti, hustě porostlém trny, a že musí přebrodit dlouhou řeku, plnou ostrých úlomků ledu, vznikly zřejmě až vlivem křesťanství. Před řekou se prý v podsvětí nacházela louka, která se v Heliandu nazývala sídlem zesnulých.
Obzvláště v těchto úvahách o pokračování života po smrti a ve vyznamenávání padlých bojovníků na onom světě se odrážel válečnický charakter germánské společnosti.
3. STVOŘENÍ SVĚTA
"Z Ymiho masa
je uhnětena země
a z jeho potu jsou proudy vod;
skály z jeho kostí
a stromy z vlasů,
obloha je z obrovy lebky."
Po Ymiho smrti, poté co vytekla krev tohoto zabitého obra, nastala potopa světa. Podle Snorriho se utopili všichni obři z jinovatky kromě Ymiho vnuka Bergelmiho (Bergelmir, "řvoucí jak medvěd", "řvoucí v horách") a jeho ženy, kteří se zachránili na lodi.
Bohové, Búriho synové, hodili Ymiho mrtvolu doprostřed Ginnungagapu a stvořili z jeho těla svět. Z Ymiho krve se stalo moře a řeky, z jeho potu vznikla jezera, z jeho masa země, z kostí hory, ze zubů a rozbitých kost byly vytvořeny skály. Jeho lebka se stala oblohou, z jeho vlasů vznikly stromy. Mozek vyhodili bohové do vzduchu, a tak vznikly mraky. Z Ymiho obočí byl stvořen Midgard. Název znamená "sídlo uprostřed", část mezi nebem a říší mrtvých, obydlenou lidmi. Midgard byl pokládán za střed Země, který se někdy zobrazoval jako hrad. Obklopoval ho praoceán, v němž žil had Midgard ("had světa"). Ásové hodili hada do praoceánu, kde vyrostl do tak neobyčejné velikosti, že podle některých představ obepínal celou Zemi. S tímto netvorem, o němž se ostatně zmiňuje až Snorri, bojoval Tór, který se několikrát pokoušel - leč marně - hada zabít. Vně Midgardu se rozprostíral Utgard ("vnější svět"), svět obrů a jiných nestvůr.
Uvedené lokalizaci odporovaly jiné kosmografické modely. V jednom byl Midgard přemístěn na západ, Utgard na východ a oba světy byly odděleny řekou a lesem.
Ve třetím modelu je zobrazen vesmír jako strom světa (svatý strom). Nejposvátnějším stromem Germánů byl věčně zelený strom, jasan Yggdrasil, který držel pohromadě vesmír.
"Vím, jasan kde stojí,
Yggdrasil jménem,
vysoký strom,
zrosený vlhce,
stále zelený,
nad Urdinou studní.
Odtud vláha
v údolí padá."
Kořeny tohoto stromu spojovaly Midgard, Utgard a Niflheim. V Niflheimu, který existoval již před stvořením světa, vládne bohyně mrtvých Hel. Panuje zde věčná noc, ze studny Hvergelmi (Hvergelmir) vytéká dvanáct řek, z nichž zvláště Gjöll (Giöll) připomíná Léthé a Styx v antické mytologii.
Pod jedním kořenem, sahajícím až do nebe k Ásům, se nachází Urdina studna (nebo studna osudu). U tohoto pramene, kde konají bohové své porady, je také jejich soudní síň. Setkávají se v sále, v němž bydlí tři norny, jež určují osudy lidí a bohů.
Druhý kořen vede k obrům z jinovatky, tam, kde byl dříve Ginnungagap. Rovněž pod tímto kořenem je studna - pramen moudrosti. Jejím strážcem je rádce Asů, obr Mimi (Mimir). Třetí kořen stromu sahá do Niflheimu ke studni Hvergelmi. Okusuje ho drak Nidhögg (Nidhöggr, "bijící, naplněný nenávistí"), symbol zla, který stromu škodí. Nemůže však stromu vzít jeho sílu, neboť tři norny ho neustále kropí vodou. Koruna stromu sahá až do Ásgardu, do síně Valhally. Na vrcholku stromu sedí orel neznámého jména, který pozoruje svět. Mezi jeho očima trůní jestřáb, pán počasí. Prostředníkem mezi orlem a drakem je veverka Ratatosk (Ratatöskr, "hlodavý zub").
"Veverka Ratatosk
ve větvích jasanu
bez klidu běhá.
Slova orla
seshora nese
netvoru Nidhöggovi."
Veverka nejenže dále předává výroky orla, ale také rozdmýchává hádky. Stala se proto symbolem nesvornosti a nepřátelství.
Svět bohů a lidí je v tomto kosmografickém modelu propojen duhou: duhový most mezi lidmi a bohy se nazývá Bifröst.
Představu o stromu světa nenacházíme pouze v germánské mytologii. Hasenfratz odkazuje na šamanské rituály v asijské (sibiřské, indoárijské) oblasti, které se zakládají na představě vesmíru jako stromu: "Šaman má - technikou sondy do duše - schopnost vystoupit na strom světa a )v zájmu a na příkaz společenství) komunikovat s různými oblastmi mimo lidský svět."
4. VZNIK HVĚZD
"Slavný druh měsíce,
slunce, z jihu
kraj oblohy pravou
objalo rukou.
Neznalo slunce,
kde sídlo jeho
hvězdy neznaly,
kde jejich místa,
měsíc nevěděl,
jakou má moc."
Bohové rozmístili ohnivé jiskry, vyvržené z Múspellheimu, po obloze a určili jim oběžnou dráhu. Podle některých germánských představ byly hvězdy hlavičky stříbrných hřebíků, které drží pohromadě nebeskou klenbu, podle jiných to byly díry na dně nebeské klenby. V Mladší Eddě je zmínka o Mundilfarim ("ten, kdo obrací osy"), který měl dvě děti - syna Maniho ("měsíc") a dceru Sol ("slunce"). Když se dívka provdala za muže jménem Glenr ("otvor v mracích"), rozzlobili se bohové a oba sourozence poslali na oblohu.
Sluneční vůz táhli dva koně - Árvakr ("ranní stráž") a Alsvinn (Alsvidr, "nejrychlejší ze všech"). Mani byl rovněž tažen po nebi koňmi, vlk jménem Skol (Sköll, "výsměch") pronásledoval Slunce, vlk Hati ("nenávistník") Měsíc. Když se vlk příliš přiblížil k oběma nebeským tělesům, pozorovali lidé jejich zatmění a říkali, že vlk má už část Slunce nebo Měsíce ve svém chřtánu.
Také den a noc byly personifikovány bohy. Nott ("noc") předcházela dni, byla dcerou obra Nörra (také Nörfi, Narfi). Tato temná bohyně, zahalená černými závoji, byla matkou Dagra ("den"). Ódin jim oběma daroval dva koně a dva vozy a umístil je na oblohu. Vůz noci táhl tmavě zbarvený kůň Hrímfaxi (Hrimfaxi, "kůň černý jako saze"); Dagrův světle zbarvený kůň se jmenoval Skinfaxi ("kůň světla", "mající zářivou hřívu") a osvětloval svou hřívou celé nebe i zemi. Na severní části oblohy seděl obrovský orel Hrésvelg (Hraesvelgr, "požírač mrtvol"), který máváním svých křídel rozdmýchával vítr.
5. STVOŘENÍ ČLOVĚKA
"Až tři přišli
z posvátné družiny,
tři Ásové
laskaví, mocní.
Na zemi našli
nemohoucí
Aska a Emblu
bez osudu."
Podle Snorriho byli prvním párem lidí na světě Ask ("jasan") a Embla. Burovi synové Ódin, Vili a nalezli na břehu moře dva kmeny (snad jasan a jilm nebo révu), z nichž byli stvořeni první lidé. Ódin jim vdechl život, Vili jim propůjčil rozum a schopnost pohybu a Vé jim dal podobu, řeč, zrak a sluch. Při srovnání tohoto germánského podání s biblickým mýtem o stvoření lze najít některé podobnosti, ale i rozdíly, například v chronologii. Podle germánské tradice vznikli první lidé na rozdíl od Adama a Evy současně a zatímco potopa ve Starém zákonu postihuje zemi již obydlenou lidmi a je vykládána jako boží trest za hříchy, potopa světa v germánském mýtu stvoření lidí předchází.
6. PŮVOD TRPASLÍKŮ
Jako poslední byli zplozeni trpaslíci, o jejichž původu existují různé verze. Snad pocházeli z Ymiho končetin nebo vznikli ve svalech prvního obra v podobě červů, které pak bohové obdařili rozumem. Trpaslíci bydleli v jeskyních, horách a skalách Midgardu, o čemž by svědčilo i staroseverské slovo dvergmál (výrok trpaslíka), které se používá pro pojem ozvěna.

Norny2

8. září 2007 v 17:28 Runy
Norny
Norny jsou dísy a mezi nejdůležitější z nich patří tři sudičky: Urd ("Osudová"), Verdandi ("Stávající") a Skuld ("Co musí být"), které zastupují minulost, přítomnost a budoucnost. Jejich úkolem je tkát wyrd (pavučinu osudu). Sedávají u kořenů Yggdrasilu. Skuld dále spolu s valkýrami v bitvě vybírá padlé a rozhoduje, jak dopadne boj.

Norny

8. září 2007 v 17:22 Runy
Tři norny utvářejí Trojdílný čas-minulost,přítomnost,budoucnost-podle germánské představy určuje materiální oceán.Tyto norny spočívají "u kořenů stromu světa" v plazmě a ovlivňují odtud hmotný svět.Midgard je znázorněn třemi kořeny,protože je podřízen trojdílnému času.
URD-(minulost)osud-ovlivńuje Ásgard
VERDANDI-(přítomnost)uskutečnování-ovlivňuje Heflheim
SKULD-(budoucnost)vina-ovlivňuje Midgard

Pozorrr!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

8. září 2007 v 17:19
A tyto firmy způsobují tohle!:
Všichni kdo můžete si dejte tento článek na svůj web! Nemusíte nikam psát kdo je jeho tvůrce ale hlavní je ten článek né zdroj článku! Takže si skopírujte i tyto závěrečná slova!
Většině z Vás tyto obrázky přijdou nechutné,ale nezavírejte oči před realitou!!!!!To,že Vy máte doma krásné a zdravé zvíře neznamená,že takto netrpí zvířata jiná!!!!!!!Prosím podepisujte petice,nepoužívejte výrobky těchto firem a HLAVNĚ ŠIŘTE TENTO ČLÁNEK DÁL!!!!!!!!!!!!!!
DÁL!!!!!!!!!!!!!!
Je to strašnééé!

Inrormace o runách

8. září 2007 v 17:14 Runy
Runa je ve staré angličtině a příbuzných jazycích slovo, které znamená záhadu, tajemství, význam se dochoval až dodnes a znamená šeptání - round nebo rown.
Runy se ryly do dřeva, kosti, kovu, kamene. Runové abecedy jsou známy jako futhorky nebo futharky. Názvy jsou, podobně jako názvy ostatních abeced, vytvořeny z několika prvních písmen (latinské A,B,C,D, řecká alfabeta atd.) Runová abeceda je tedy nazvána podle zvukových podob prvních písmen F U, Th, A, R, K v pozdějších podobách F, U Th, O, R, K. Jako u každého písma prošla v průběhu staletí původní podoba nejrůznějšími změnami.
Proto se rozlišují tři hlavní varianty runové abecedy
Původní -nejstarší - podoba se odborně jmenuje germánský futhark prostý, skládá se z 24 symbolů, každý z nich má pojmenování. Asi okolo roku 800 po Kristu, se objevily další dvě varianty a to v anglosaské Anglii a ve vikingské Skandinávii. Anglosaské písmo zvyšuje počet znaků nejprve na 28 a pak na 33. Naopak ve vikingském písmu došlo k redukci na 16 symbolů. Vznik obou variant se přisuzuje vlivům změn v jednotlivých oblastech, existují však důkazy, že původní písmo o 24 znacích bylo pořád používáno k magickým účelům.
Čtvrtou variantou runové abecedy je tzv. armenské písmo vytvořené Guidem von Listem. Byl ve své době velmi populárním okultistou. Runy se mu prý zjevily potom, co na přechodnou dobu ztratil zrak po oční operaci. Právě armenské písmo tvořilo základ nacistického kultu run.

Upozornění

1. září 2007 v 20:44 Pozor!!!!
Upozorňuji, že je zde spousta stažených článků, a tak jestli se najde majitel, některého z uveřejněch článků, tak ho prosím ať napíše do návštěvní knihy, ráda k němu přidám autora.
Co se týče lektvarů a bylinek, je jen na vás zda je použijete a jestli se vám něco stane sprošťuji se jakékoli zodpovědnosti, měli byste být dost soudní a předvídaví, a tak je na vás co s postupy budete dělat.
Jinak si můžete zkopírovat co chcete. Jsou tu články, které jsem napsala já, ale nemusíte uvádět zdroj, ale tam kde je uvedený tak ho prosím skopírujte s textem.
Mír s vámi.
Eovin

Túatha Dé Danannové

1. září 2007 v 20:31 Kelti
TUATHA DE DANNAN (LID BOHYNĚ DANU)
Mezi tato božstva patřil Dagda, Lugh, Gobniu, Nuada Argatlam, Anu, Morrigan a mnozí další. Představovali nadpřirozené bytosti, které bojovali proti společnému nepříteli, ničivým silám přinášejících bídu, utrpení a neštěstí, Fomořany(Fomoiry) a Firbolgy. Porazili je ve dvou bitvách, které se údajně odehráli na pláni Moytura.
Přinesli do Irska 5 pokladů :
1. LIA FÁIL - KÁMEN OSUDU
A později královský kámen Tary. Tento kámen hlasitě vykřikl, když na něj položil nohu právoplatný král Irska (napodobenina kamene na kopci bývalého hradu v Taře je vysoká 1,5 m a průměr je 40 cm. Originál se má nacházet v londýnském Westminsternském opatsví.)
2. MEČ VÍTĚZSTVÍ BOŽSKÉHO KRÁLE NUADY (MEČ SVĚTLA)
3. KOPÍ BOHA LUGA
Zářilo jako blesk a bylo tak nebezpečné , že muselo být zpravidla zakryto. Je to také symbol slunečních paprsků, jež přinášejí světlo a umožňují duchovní rozlišování.
4. KOTEL HOJNOSTI BOHA DAGDY
Z tohoto kotle jde nasytit celý národ. Dokáže oživit mrtvé. V něm má své kořeny pověst o Grálu.
5. KOUZELNÁ HARFA (DAGDY)
Dagda na ni hraje melodie radosti , smutku a spánku. Stává se tak vládcem lidských duší.

Všemožné o keltech 2

1. září 2007 v 19:42 Kelti

Historie svátku Beltine

Brzy bude 30. dubna a na kopcích i kolem měst a vesnic se rozhoří ohně; nastane večer čarodějnic. Kdo se trochu zajímá o tradice Keltů ví, že tento večer začíná svátek zvaný Beltine. A víte o tom, že ohně zapalované 30. dubna jsou pokračováním tradic starých již několik tisíc let? Nejstarší dochované zprávy o svátku ohňů vítajících příchod léta pocházejí z doby halštatské. Ve skutečnosti jde nejspíš o tradici mnohem starší, jen důkazy již nejsou k dispozici.
Cože to naši předkové vlastně slavili? Na přelomu končícího jara a začínajícího léta je příroda již zcela probuzená, vše je jakoby čisté, neomšelé, probouzejí se touhy milovat a plodit potomstvo; je čas lásky. Svátkem Beltine začíná v keltském kalendáři světlá polovina roku (větší slunce - an ghrian mor); pro většinu tvorů ta lepší, vždyť je to období tepla, růstu a sklizně. Světlá polovina roku předá vládu období tmy (menší slunce - an ghrian beag) až svátkem Samain, začátkem listopadu (na naše Dušičky) ... ale to je ještě daleko.
Teď začíná období tepla, plodnosti, vegetace - není tedy divu, že Beltine je svátek radostný. Jeho noc je třeba prozpívat i protančit, ale je to také doba očistných obřadů. Pro Kelty začíná čas Rohatého Boha a Paní ze Zelených Lesů. Právě nyní je ta nejvhodnější doba pro magii, pro zakládání lesních a zahradních svatyní. Na Beltine byste také měli odměnit strážné duchy vašich domovů. Teprve v dalších dnech začnou válečná tažení, dobytek bude třeba vyhnat na letní pastviny, osít pole, ale dnes je ještě čas na zábavu a veselí.
Nejsilnějším očistným médiem je oheň. Právě ohně pálené na Beltine mají všechny živé tvory zbavit všeho nečistého, co se nashromáždilo v temném zimním období a zároveň jim dodat ochranu pro období nadcházející. Noc patří ještě k vládě temnot a následující den již patří světlé polovině roku. Půlnoc je hranicí mezi dvěma polovinami roku. V noci je zapalována dvojice ohňů a předěl mezi nimi symbolizuje hranici mezi temnou a jasnou částí roku. Mladí lidé ohně mohou přeskakovat, ostatní se spolu se zvířaty očistí tak, že budou mezi ohni procházet. Dobytek provádějí mezi ohni za současného zaříkávání druidové. Tento zvyk se mezi irskými rolníky mnohde dodržuje dodnes. Symbolika hranice mezi dvěma částmi roku se v Irsku, kde se keltské tradice zachovaly nejvíce, zrcadlí v tradičním opravování plotů.
Před svátkem Beltine se mají uhasit stará ohniště. Znovu se zapálí právě až od toho čistého posvátného ohně páleného v předvečer svátku. Vedle popisů veselí, tance a zpěvu se zachovaly zprávy o některých tradičních zvycích. Patřily mezi ně třeba soutěže mládenců ve vyhazování zapálených březových, košťat do výše (bříza je slavnostní strom Galů), stavění a hlídání májek, což se udrželo dodnes, očistné koupání či alespoň symbolické namáčení do potoka, čištění chlévů, řezání proutků jívy a polykání květů kočiček i další.
lidé určitě jen tak neskákali a nechodili dokolečka kolem ohně; jedli k tomu pečené maso a pili medovinu a pivo; to Keltové opravdu uměli dělat a zřejmě tak i rádi činili :-))). Vinná réva se v té době ještě u nás téměř nepěstovala. Ohně ovšem neměly jen účel očistný, ale také ochranný. Noc toho dne patřila obyvatelům Jiného světa - vílám, elfům a čarodějnicím. Jejich moc v těchto dnech roste a poroste i nadále, až do letního slunovratu. A také proti nim měly ohně zapalované na návrších lidi a zvířata chránit; ochrannou funkci mají také větve jeřábu.
V den svátku Beltine prý Keltové losovali tak zvaného Zeleného krále. Ten vládl buď celý rok nebo do podzimního Samainu - či jen jednu noc. Na závěr své vlády si král vybral ze svého kmene pannu, a tu učinil ženou. Snoubenci a dvojice zamilovaných se vydávali v předvečer svátku do lesů. Měsíc květen se pak následně stával symbolem sexuální volnosti na počest Velké matky a Rohatého boha lesů, sexuálního zasvěcování a milostných her. V tomto období se prý uzavírala zkušební manželství na "dobu určitou" - na rok a jeden den. Pokud svazek nefungoval, partneři se po tomto období postě rozešli. A určitě vás teď nepřekvapí, že svátek Imbolc, který je slaven o devět měsíců později, býval spojován s rozením dětí… Děti počaté na Beltine prý byly velmi šťastné. Z těch dob nám zřejmě zbyl zvyk líbat se na prvního máje pod rozkvetlou třešní, břízou či jiným stromem.

Keltské ošacení a šperky





Torc












Keltské kříže










Keltský panteon v obraze

Macha
Taitu
Manannan
Flidais
Fand
Danu
Dagda
Cailleah
Boan
Aine
Aengus
Cernun
Brighid
Epona

Keltští bohové

Taranis
Pán nebe. Byl schopen sesílat blesky pomocí spirál, které zdobily jeho ramena. Byl pánem nebeského ohně a jeho hněv kněží utišovali uplováním obětí zaživa. Chránil hory a vyvýšená místa, neboť to byly posvátné oblasti.
Arduinna
Bohyně jezdící na divokém kanci, která bděla nad lesním masivem pohoří Arden.
Vosegus
Podobně jako Arduinna chránil Vogézy, které se jako všechny hory blížily nebi.
Lug
Toto slovo označovalo zároveň havrana a boha, kterému Galové zasvětili prostřední den léta - první srpen. Byl bohem světla, a proto by se zdálo zvláštním, že takto označovali havrana s černým peřím. Je to tím, že havrani odlétali každou noc, aby doprovodili slunce na jeho noční pouti, není to nelogické.
Cernunn
Bůh-jelen. Byl nazýván pánem lesa. Měl na hlavě bohaté paroží zdobené zářivými prsteny. Kromě titulu pána lesa byl bohem hojnosti.
Epona
Bohyně na koni. Byla hojně uctívána a její obraz zdobil nejednu stáj. Byla považována za ochránkyni zemědělství a ochránkyni úrody, také měla moc nad plodností. Byla zobrazována s rohem hojnosti nebo s košem ovoce v ruce. Epona byla ostatně jedinou galskou bohyní, kterou převzali Římané.
Ogmios
Tento bůh byl zobrazován jako stařec s ohnutými zády, s řídkými chomáči vlasů spadajících na ramena. Byl oblečen ve lví kůži, na ramennou mu visel toulec, v pravé ruce měl kyj, v levé luk. Podle legend za ním kráčívala skupina lidí. Ušima byli připoutáni k tenkému zlatému řetězu, který je spojoval s Ogmiovým propíchnutým jazykem. Ogmios byl bůh výřečnosti, "zaklínač" a vládce slov. Přitahoval si lidi pronikavou mocí hlasu. Šípy v toulci označovaly rychlost myšlenky, ostrovtip, pohotové odpovědi a duchaplnost. Bohův věk prozrazoval moudrost. Připomínal, že ten, kdo vládne vypravěčským uměním, má nesmírnou moc.

Esus
Měl mnoho přízvisek, např. krutý Esus, božský dřevorubec, nebeský oráč a podobně. Galové se ho báli a druidové pro něj nechávali pokrmy na stromech. Byl zobrazován jako svalnatý muž se sekyrou.
Sucell
Byl ozbrojen dlouhou palicí a každý Gal se s ním setkal v krajině mrtvých. Úder jednou strano palice přinášel smrt, ale úder druhou stranou mohl oživovat. Sucell byl tedy bohem smrti i vzkříšení.
Teutates
Teutates chránil kmen v době míru a válek. Doprovázel ho býk s rohy ve tvaru dvojitého "S" a kanec a on sám byl průvodcom mrtvých při cestě na onen svět. Je možné, že mu byly přinášeny lidské oběti.
(zdroj:http://volny.cz/salim/celts/bohove.html)

Všemožné o keltech

1. září 2007 v 19:39 Kelti

SYMBOLY

CERNUNN - CERNUNNOS - KERNUNN
Co dodat, napsáno tu zde bylo o něm asi dost, přesto však na doplnění: symbolizuje les, plodnost nebo také nový život. Symbol ekologů a rovněž druidů. Přesně tento motiv je znám z mnoha archeologických vykopávek včetně nejznámějšího kotlíku z Dánska. Bůh drží v pravé ruce torques (nákrčník: symbol význačných lidí tehdejší společnosti), na hlavě má paroží a často je zobrazován s hadem.
AWEN
Tento znak symbolizuje 3 paprsky sbíhající se směrem nahoru. Poslední dobou je často spojován s moderními formami druidismu, ale stejně tak jako dnes nevíme, jaké přesně rituály druidové dělali (mnozí se však přesto tváří, jako kdyby v oněch dávných dobách žili a veškeré rituály znali), tak nevíme ani to, zda skutečně tento znak byl spojen s činností pohanských kněží. Awen v jednom z keltských jazyků znamená inspirace. Dle jednoho z výkladů levý paprsek symbolizuje ženu, pravý muže a prostřední je jejich harmonická energie.
TARANISOVO KOLEČKO
Není význačnější archeologické lokality, kdy by nebylo nalezeno tzv. Taranisovo kolečko. Dokonce i na slavné Závisti se našla břidličná tabulka s formou na odlévání tohoto amuletu. Jedná se většinou o bronzová kolečka, která jsou mnohdy i ozubená. Typické jsou pro laténské osídlení. Samotný tvar zřejmě symbolizuje Slunce.
TROJDÍLNÝ SYMBOL
Symbol tzv. Trojné bohyně. Často je i vyobrazen jako 3 spletené ryby. Po příchodu křesťanství se z původně pohanského symbolu stal symbol svaté trojice (jak jinak, že?).
TROJDÍLNÝ SYMBOL
Popis: viz. obrázek výše
SPIRÁLY
Jedná se o velmi starý znak, vyskytující se i v jiných kulturách než keltských, a má se za to, že znázorňuje koloběh života. Konec je zase začátkem. Každá ze spirál je jedním stádiem života, všechny si jsou rovné.


NEVĚSTIN KŘÍŽ
Tento symbol se tak trochu podobá nechutnému hákovému kříži, ve skutečnosti je však znám pod názvem "nevěstin kříž". Má podobu 4 rukou a je tradičně v Irsku vyráběn ze slámy na počest bohyně Brigity (Candlemas - 2. února), kterou si křesťané přisvojili za svou a svatořečili ji. Kříž sám o sobě pravděpodobně znázorňuje Slunce.

Keltský bojovník

K jejich zbroji patř štíty vysoké jako muž a ozdobené podle vkusu jednoho každého...Na hlavách pak nosí bronzové přilby,které jsou tak vysoké,že svému majiteli dávají zdání obrovské postavy..

A taky něco o vlkodlacích

1. září 2007 v 17:51 Upíři
V 16. a 17. století patřila víra v existenci vlkodlaků k nejrozšířenějším pověrám v Evropě. Stala se dokonce i součástí víry v upíry, kdy byli lidé přesvědčeni o tom, že upír na sebe může brát vlčí podobu. Snadněji pak útočil na svou oběť skokem na hrdlo, aby mohl lépe pít lidskou krev. Problematika vlkodlactví je však mnohem složitější, než by se na první pohled zdálo.
Klademe-li si otázku, jak víra ve vlkodlaky vlastně vznikla, záhy zjistíme, že odpověď není vůbec jednoduchá. Vlkodlactví totiž obsahuje velmi výrazné faktory náboženské, sociologické i kriminologické, přičemž každý z nich působil uvnitř tehdejší středověké společnosti velice dlouho. Víra ve vlkodlaky tak byla výslednicí určitého společensky působícího procesu, kde hlavní roli sehrávala nevzdělanost, náboženské tmářství a částečně i jisté kultovní historické dědictví, sahající hluboko do minulosti. Už v prehistorickém stádiu vývoje lidských dějin symbolizoval vlk, jinde šakal nebo kojot, smrt. Tehdy si pravěcí lidé, nahánějící zvěř v tlupách, všimli, že stejným způsobem loví kořist i vlci ve smečkách a zpravidla vždycky úspěšně. Právě tady lze vysledovat stopy po rituálech, při nichž lidé doby kamenné navlékali na sebe před lovem vlčí kůže v naději, že jim to pomůže k úspěchu. Někteří dokonce ve vlčích kůžích i lovili. Ta absorbovala lidský pach a bylo tak možné snáze se ke kořisti přiblížit. Vlk se později stával mezi prvobytně pospolnými kmeny i rodovým znamením a byl vzýván jako přírodní božstvo. Koneckonců, v Evropě patřili vlci až do hlubokého středověku k nejrozšířenějším a nejnebezpečnějším šelmám.
Vlk, respektive šakal patřil i k významným božstvům staroegyptské civilizace. Bůh se šakalí hlavou Anúbis byl i zde bohem smrti a podsvětí, jeho vzývání bylo spojeno s kněžskými rituály, připomínajícími pozdější černou magii. Vlk stojí i na počátku římské civilizace. Byla to slavná římská vlčice, která podle staré pověsti odkojila legendární zakladatele Říma, Romula a Rema. I u starých Germánů byl vlk významným atributem boje a války. Lidé vypozorovali, že když tato šelma zaútočí, téměř nikdy se nevzdává. Pozornosti jistě neunikla ani inteligence těchto zvířat, která svou kořist napadají většinou až ve chvíli, kdy si jsou jistá svou převahou.
Vlk, ve spojení s krutostí, násilím a smrtí, tak vždy patřil mezi nejvýznamnější symboly nejstarších náboženských představ lidí. Dalo by se říci, že to byl velice výrazný duchovní archetyp lidské civilizace už v raných etapách jejího vývoje, byť se většinou nejednalo o symboliku právě pozitivní, a u některých pohanských národů bývaly vlčí rituály dokonce spojovány s krvavými lidskými obětmi. Nástup křesťanského náboženství však zdaleka neznamenal vymýcení starých pohanských zvyků, tradic a rituálů. Pohanské představy o démonech a tajemných silách přírody dál přetrvávaly a získávaly nový rozměr v alchymii a okultismu. Právě 16. století bylo érou nového vzepjetí magie, díky přechodnému, renesančnímu uvolnění duchovního života feudální společnosti, které přervalo dogmatický úzus dosud asketicky pojímaného křesťanství. Sama církev se zmítala v té době ve vážných problémech, které měly svůj vnější výraz v nástupu protestantského reformismu a věroučných sporech. Proto se hledaly nové cesty, jak proniknout do tajemství lidského bytí, přírody i božích zákonů. Alchymie, magie a další okultní praktiky byly jednou z takových cest, ruku v ruce s rostoucí pověrčivostí.
Bylo by ovšem mylné se domnívat, že církev stála zcela stranou tohoto procesu rostoucího zájmu o tajemno všeho druhu. Svým způsobem se tohoto boomu sama účastnila. Vyhlášením boje s čarodějnictvím v duchu nechvalně proslulého spisu Kladivo na čarodějnice se především katolická církev staví do pozice strážce křesťanské víry. Tento boj je zároveň součástí jejího vlastního boje za nové duchovní sjednocení křesťanstva i obnovou jejích otřesených mocenských pozic a návratu ke stavu, kdy byla jedinou duchovní společenskou silou, kterou sice nikdy být nepřestala, ale ztratila svou dřívější razanci v tvorbě a ovlivňování náboženského života, jenž plynul svou vlastní setrvačností. Vrcholní představitelé kléru věděli, jak mocná je lidská pověrčivost, vždyť i mnozí církevní hodnostáři byli v jejím zajetí a nyní ji hodlali využít ve svůj prospěch. V rámci boje s čarodějnictvím bylo totiž možné se zároveň vypořádat s heretiky, odpadlíky a vůbec se všemi, kdo inklinovali k volnomyšlenkářství, či praktikovali takové způsoby jednání, jež církev považovala vždycky za škodlivé a nežádoucí. Mělo to jednu výhodu. O tom, kdo je kacíř, čaroděj, nebo čarodějnice, měla rozhodovat církev sama. Mohla se tak zbavovat všech svých skutečných i domnělých protivníků. A hysterie, rozpoutaná mezi nevědomými lidmi, jí v tom byla výtečným pomocníkem.

Fakta nebo pohádky

1. září 2007 v 17:47 Upíři
Zprávy a zmínky o upírech zaznamenáváme z různých částí světa a to již v nejrannějších kulturách, jako je stará Babylonie, Persie, Indie. V každém kulturním prostředí přijímá obraz upíra samozřejmě více či méně jinou podobu, takže v Portugalsku potkáváme femininní bruxu, která je kombinací čarodějnice sabatu s vampýrem, v arabských zemích příšerného revenantního požírače mrtvol - ghůla , ve starém Řecku zase se strigami či lamiemi, které jsou jen upírskou podobou čarodějnic, tu je upírství spojeno s ďáblem, peklem, čarodějnictvím a černou magií tu zas upíři nesou zřetelně lykantropické atributy. Zarážející podobnost upírských mýtů, pocházející z více kulturních oblastí, nás utvrzuje v doměnce, že se, stejně jako v případě čarodějnic, čertů, vodníků a podobných významných multikulturních mytologických postav jedná o projevy silného archetypického materiálu. Víra v upíry, jako lidské bytosti, po smrti vysávající krev svých bližních, byla vůbec nejrozšířenější v zemích slovanských a na Balkánském poloostrově. V českých zemích měl tento "druh upíra" ve starých dobách původní jméno morous podle slabšího stupně útoku upíra, kterým byla noční můra. Jmen a podob mají vampyrické bytosti celou řadu, my se však budeme zabývat tímto geograficky i kulturně nejbližším "typem".
Co byl tedy upír v lidovém podání? Člověk, který byl za života napaden jiným upírem, nešťastník, který musí po životě žít příšernou existencí vysávače krve bližních a se smrtí je připraven i o možnost života věčného v království nebeském (v některých krajích se věřilo, že nemrtvými se stávájí po smrti sebevrazi). Po smrti pak každou noc opouští hrob a vydává se upíjet krve oběti respektive obětí a to tak dlouho, dokud oběť žije. Hlavními znaky takového upíra jsou prodloužené špičáky, jako nástroj útoku, mrtvolně bledá, propadlá tvář, zarudlé bělmo a obligátní rubáš. Upír vládne silou sedmi mužů. Před upírem je možno se chránit květy, nebo hlavičkami česneku, svěcenou vodou, krucifixem. Jeho řáděni lze, podle tradice zamezit církevním rituálem a modlitbami. Minulo-li se duchovní opatření účinkem, přistoupilo se k více či méně drastickým likvidačním opatřením, která se drobně mění podle kraje, či země. Upírovy bylo probodeno srdce nebo hlava osikovým, lipovým či dubovým kolíkem, či železným hřebem, spáleno srdce, hlava či celé tělo, uťata hlava a položena k nohám, případně zakopána daleko od těla upíra, atp. Po exekuci bylo tělo upíra znovu křesťansky pohřbeno. Nepohlíželo se na upíra tudíž jako na samo zlo, ale spíše jako na oběť zla a kromě strachu z napadení byla likvidace upíra motivována i snahou o záchranu jeho duše.
Upírství bylo často spojováno s černou magií a čarodějnictvím. Ve starých dobách se také označovalo jako "magia posthuma" čili magie mrtvých a podle pověry rozšířené v islámských zemích se upírem stával černý mág či čarodějnice za života škodící lidem . Spojení čarodějnice-upír se objevuje v pověrách více národů. Samotné slovo upír vzniklo z tureckého uber tj. čarodějnice, ale to jsou jediné body spojující magii a čarodějnictví s vampyrismem. Důvodem těchto pověr je vedle přirozené lidské vlastnosti spojovat neznámé a záhadné s kouzly a čáry možná také v dřívějších dobách rozšířené používání lidské i zvířecí krve v černé magii a nápadná podobnost příznaků očarování s příznaky vampýřího útoku. Z okultního hlediska je velmi příbuzným tématem psychický arrivismus a magickou cestou vytvoření vampýrští elementálové. Posledně zmíněné už se svou problematikou řadí mezi témata ryze magická, nemají totiž, kromě svého důsledku pro oběti, s danou problematikou mnoho společného.
V dějinách minulého století se setkáváme s několika slavnými případy lidí, jako např. "Düseldorfská zrůda" Peter Kurten, "Hanoverský upír" Fritz Haarman , John Haigh, nebo "Upír z Galoweku" Stanislaw Modzelewski, američanka Tracey Wigginton, Brazilec Costa de Andrade apod., kteří pili lidskou krev, a byli proto často označováni za upíry. S vyjímkou Johna Haiga, šlo vždy o sadistické zrůdy u kterých se pití lidské krve kombinovalo s antropofágií a dalšími zvrácenostmi. Všestranný zločinec Haigh, přestože je často uváděn jako upír moderní doby, si s největší pravděpodobností pití krve svých obětí vymyslel, v marné snaze vyměnit téměř jisté popraviště za doživotní pobyt v psychiatrické léčebně. Známý masový vrah američan Theodor Robert Bundy se sám přirovnal k upírovy, měl pocit, že mu jeho zločiny dodávají energii. Podobné případy běsnění sexuálních deviantů probíhalo, jak se dá předpokládat i v dobách starších a byli to jen další impulzy k formování mýtických představ o nemrtvých. Ve vzpomenutých případech se jistě jedná o vampyrismus, ale ve smyslu psychiatrickém, avšak nikoli o nemrtvé.
V dnešní době existuje malé množství lidí, kteří se považují za upíry. Pijí lidskou krev (většinou od dobrovolných "dárců"), nebo k tomu mají nutkání, Noc je jim milejši než den a dále přebírají některé znaky folklorního nebo filmového upíra. Známý je případ muže ze Spojených států, který jako zaměstnanec v transfuzní stanici ukradl během delší doby desítky litrů krve pro svou potřebu. Není známa pohnutka takových lidí k jejich jednání, avšak nejedná se o upíry, protože stejně jako v případech upírů-vrahů jsou tito živí, čímž postrádají základní podmínku pro použití tohoto označení.
Samotné případy vampyrismu, ale nemají s folklórním zobrazením upírů mnoho společného a tím méně s jejich uměleckým zpracováním. Literární a filmové pojetí tématu se inspirovalo těmi nejděsivějšími pověrami a bohužel dnes určuje i obecné povědomí o tomto nesmírně zajímavém úkazu, které nejde ani centimetr za Drákulu a jeho filmové soukmenovce pokleslého žánru.
Zdokumentovaných zpráv o konkrétních případech fenoménu vampyrismu je poměrně značné množství a sdostatek jich byl popsán i v naší literatuře(*). Z tohoto důvodu a z důvodu rozsahu tohoto článku je nemíním dále opisovat. Připomeňme si tedy jen scénář, který je, pokud se budeme držet dobře a věrohodně zdokumentovaných případů, až na vyjímky univezálním. Muž, žena či dítě zemřeli, více, či méně přirozeným způsobem a po jejich smrti (i několik let) vážně onemocní, a rychle umírají, nebo pomalu chřadnou příbuzní, nebo lidé z okolí zemřelého. Zvláštní okolností je, že se často jedná o milované členy rodiny či jinak blízké. Noční můry a zjevení původce doprovázejí útok takového upíra a zřetelně ukazují na jeho osobu. První protiupírská opatření byla duchovního rázu, šlo o konání mše a modlitby na spásu duše upíra. Nedostavil-li se očekávaný účinek otevřel se upírův hrob. I přes rozdílnou dobu uplynulou od pohřbu je obraz upírů v hrobě stejný. Kůže má, v rozporu s legendou, barvu sytě růžovou a "zdravější", než za života, oteklé tělo a vytékající krev očí uší a úst. Klasické upíří znaky potvrdily podezření a nastává čas pro svrchu popsané protiupírské zásahy, po jejichž provedení vliv upíra ustává. Při probodení upírova těla kolíkem se z rány řinuly litry krve a podle některých svědků se svíjí a vydává děsivé zvuky. Je důležité zdůraznit, že nebylo před otevřením shledáno žádné porušení hrobu, ani jeho okolí. Nastoluje se otázka principu existence nemrtvých. Nelze v žádném případě souhlasit s okultisty romantiky a milovníky temných sil, že jsou ,více či méně vyšinutí, vysávači krve moderní doby skutečnými upíry a tvoří jakousi vyšší vývojovou formu lidského rodu, nietzcheova nadčlověka. V těchto kruzích byl vyřčen názor, že upír je pánem pánů tvorstva a jediným lovcem největších lovců - lidí, tím se staví na pomyslný vrchol potravního řetězce. K těmto extrémním názorům lze jen máloco dodat. V tomto duchu by musela platit nesmyslná rovnice upír=kanibal=kvalitnější člověk. Na druhou stranu zde byly pokusy skeptiků vysvětlit "racionálně" vampirické události starších časů zvláštní hlínou v hrobech, zvýšenou krvetvorbou, přirozenou mumifikací, plynatostí, apod. Teorie tohoto druhu ale vyvolají spíše více otázek, než kolik se snaží objasnit. Hlavním problémem je jejich naprostá ignorace faktu, že otevření hrobů předchází řádění upíra v okolí a to včetně vizuálních kontaktů s "duchem" zemřelého. Skutečná existence nemrtvých spočívá v jakési duchovní anomálii, která by se dala vcelku výstižně vyjádřit označením "okultní nemoc". Ihned po smrti, podle představ okultistů, opouštějí člověka tzv. vyšší duchovní principy a tzv. nižší složky nazývané astrální,nebo siderické tělo, životní energie, známá také jako prana a tzv.kama neboli duše zvířecí, středisko pudů a protipól lidské duši, drží při těle, až do vyprchání prany, které je závislé na určitém stupni rozkladu těla hmotného. Poté smrtelné (nižší principy) zanikají, s vyjímkou těla astrálního, které, jako otisk lidské existence, může pobývat v astrálu i staletí. U upírů k tomuto procesu z neznámých příčin nedochází, astrální tělo, řízené kamou tomuto torzu člověka dodává pranu, kterou právě ubírá svým obětem a tělo dále žije svým vegetativním životem. Zdá se, že předpokladem pro výběr obětí je emocionální vazba. Naznačuje to výše napsaný okruh obětí a že se tomu děje bez zábran, potvrzuje teorii o nadvládě kamy nad mrtvým. Když upír zahubí svou oběť, najde si další a pokračuje ve svém řádění, dokud nejsou proti upírovy podniknuta opatření, či jiným způsobem není tělo neživého narušeno ve svém hrobě. Označení upírů nemrtvými, je tedy výstižným popisem jejich stavu, který není životem, ale ani smrtí. Vidíme, že se jedná téměř o arrivismus mrtvých, avšak důsledky pro oběti nemrtvých jsou mnohem fatálnější, protože organismus upíra, na rozdíl od arrivisty žádnou energii nevytváří a potřeba upíra je mnohonásobně silnější. Arrivismus také neúčinkuje na rozdíl od vampirického ataku na velkou většinu lidí. Ve starých dobách se věřilo,že krev je nositelkou duše toto je vyjádřeno i ve III.knize Mojžíšově Starého Zákona , kde stojí: "Protože duše celého těla v krvi jest". Starobabylóňané byli přesvědčeni, že krev, duše a život jsou jedno. A v tomto duchu se upírům přiřklo přímo ubírání krve a k tomu jim lidová slovesnost opatřila prodloužené špičáky. Noční působení bylo zase způsobeno větší vnímavostí napadených k duchovním vlivům, které se zvyšuje v různých fázích spánku a usínání a samozřejmě také byla noc vždy časem řádění temných sil. V dnešních dobách se s tímto jevem už asi setkáme už jen velmi vyjímečně, což je způsobeno moderním pohřbíváním, pitvami a všeobecně nižší citlivostí posledních generací k nehmotným silám, což je sice velká ztráta lidstva, avšak alespoň v tomto konkrétním případě to lze spíše považovat za klad.